100+1 historie 6/2016: Zkáza hříšných Pompejí

Pompeje měly v druhé polovině 1. století zkrátka smůlu. Nespoutané síly přírody udeřily už 5. února 62, kdy téměř 60 % města zničilo prudké zemětřesení. Lidé se brzy otřepali a místo ruin tu stály budovy nové a ještě výstavnější. Nikdo totiž nepředpokládal, že by se Vesus mohl znovu „probudit“. Obyvatelé Pompejí si mysleli, že je vyhaslý, občasným drobným otřesům půdy nepřikládali žádnou důležitost. Na začátku října 79 vyschly ve městě všechny studny. Přesto si tento jev nikdo nespojil s aktivitou blízké sopky.

Prohlédněte si celý časopis. Klepněte na stránku a listujte!

Apokalypsa nastala 24. října kolem poledne a my o ní máme zprávu od očitého svědka Plinia mladšího, který tragédii vylíčil v dopise svému příteli. Nejprve prý z Vesuvu vyšlehly vysoké plameny. Po chvíli je následoval obrovitý černý mrak ve tvaru borovice, který zcela zakryl slunce. Všude se rozhostila tma. Z jícnu sopky vystřelovaly rožhavené kameny, které dopadaly na Pompeje a zarývaly se do střech budov. Téměř deset tisíc lidí žijících v okolí usmrtily jedovaté plyny uvolněné erupcí.

Pliniův stejnojmenný strýc Plinius starší se ze zvědavosti nechal na veslici zavést do Stabií. Později ho našli bezduchého ležet na pláži. Příčina smrti? Pravděpodobně otrava oxidem uhličitým. I země se dusila - území od Herculanea po Stabie překryla souvislá vrstva sopečného popela, která například v Pompejích dosahovala tloušťky šesti metrů. Vesuv bouřil nepřetržitě tři dny, ničivé řádění zesilovalo zemětřesení a vlny tsunami, které se valily z moře.

Skoro dva tisíce let pod vrstvou popela

Pompeje a Herculaneum i Stabie zůstaly pohřbeny na téměř sedmáct století. Když roku 1599 navrhoval architekt Fontana změnu toku řeky Sarno, určil sice polohu ztracených měst, ale skutečný výzkum byl zahájen teprve v 18. století. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738 při stavbě letního paláce pro neapolského krále Karla Bourbonského. Pompeje znovu spatřily světlo světa o deset let později. Postupně se z popela vylupovaly celé budovy, na vykopávkách se od roku 1860 začal podílet i Giuseppe Fiorelli. Ten také stojí za šokujícím objevem. Čas od času totiž kopáči narazili ve ztuhlém popelu na rozměrné „kapsy“ s lidskými pozůstatky. Právě Fiorelliho napadlo vyplnit dutiny sádrou a znovu tak „oživit“ podobu těch, kteří z města nestačili utéct. V jejich gestech dodnes můžeme spatřit bolest a strach z přicházející smrti.

Velkou fotogalerii zničených Pompejí a mnoho dalších zajímavých článků najdete v novém vydání 100+1 historie 6/2016