Příroda WILDLIFE 12/2012 – Na procházce s orangutanem: Tohle jinde na světě nezažijete

Příroda WILDLIFE 12/2012 – Na procházce s orangutanem: Tohle jinde na světě nezažijete
Nad vašimi hlavami se ve větvích houpe několik orangutanů a hlavnímu samci vůbec nevadí, že jste jen pár metrů od něj. Když se zdá, že už nic lepšího nemůže přijít, orangutaní samice se od vás klidně nechá vést za ruku. Příroda WILDLIFE 12/2012 vychází 16. 11. 2012, ve čtečce iReader již nyní.
14. Listopad 2012 - 15:19

Vážení čtenáři,

před pár měsíci jsem měl možnost pohybovat se v indonéské části Nové Guineje, které se říká Irian Jaya. Z regionu Baliemského údolí jsme měli namířeno ke kmeni Jali přes náhorní plošinu Mt. Elit – ekosystém, který přítomnost člověka dosud fatálně nepoznamenala. Ačkoli jsem věděl, že v této oblasti je možné vidět unikátní zvířecí druhy, velké naděje na jejich spatření jsem si nedělal. Dobře totiž vím, s jakou pečlivostí ukrývá tropická džungle svá tajemství před běžným pozorovatelem.

Elektronická verze:

  

Jednoho večera ovšem došlo k něčemu zcela mimořádnému. Sám jsem byl bohužel zrovna zaměstnán štípáním dříví na skomírající oheň a navíc zády otočen ke klíčovému místu. Každopádně jsem si všiml, jak najednou všichni přítomní, včetně našich domorodých nosičů, ztuhli a upřeně pozorovali bod za mými zády, podle jejich slov jen asi padesát metrů za malým potokem. V následující vzrušené diskuzi jsem se dozvěděl, že v porostu asi na dvě vteřiny spatřili tmavší zvíře vzrůstu středně velikého psa. Jeho pohyby prý bezesporu byly šelmovité.

Obhajoval jsem poznání, že na Nové Guineji žádné větší šelmy nejsou, ale několik očitých svědků nebylo možné ignorovat. Naši průvodci navíc rozhodně popírali, že by mohlo jít o zdivočelého psa. Zpátky v civilizaci jsem pak na internetu objevil diskuze zoologů, kteří zmiňují pozorování neznámého tvora právě v oblasti, kde jsme se pohybovali.

Nikdo zatím není schopen předložit jeho fotografii ani podrobný popis. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení, pokud přijmeme hypotézu existence neznámého tvora, se nabízí možnost, že by zde stále přežíval příbuzný tasmánského vakovlka, jenž byl v Austrálii vyhuben na začátku 20. století. Už mnohokrát jsem si v hlavě přehrál celý „incident“ a žehral na smůlu. Kdybych jen měl v ruce foťák a díval se správným směrem... 

Na druhou stranu jsem rád, že příroda má stále svoje tajemství, a zároveň dobře vím, že se neukrývají jen v exotických zemích. Ze srdce vám přeji, abyste měli chuť pátrat po nich na vlastní pěst třeba u hmyzu na louce za vaším domem. Jsem si jist, že i tam jich bude k objevování spousta. Budu nesmírně potěšen, pokud vám alespoň některá z nich pomůže poodhalit náš časopis.

S díky a přáním jiskřivé zimy Marek Telička, šéfredaktor