Tajemství vesmíru 1/2016: Šlo zabránit zkáze raketoplánu Challenger?

Tajemství vesmíru 1/2016
Celý svět zažil v lednu 1986 obrovský šok, když 73 sekund po startu zmizel v moři plamenů raketoplán Challenger. Ke zkáze však nemuselo dojít – NASA měla dost varování a mohla katastrofě zabránit

Podle původních představ americké kosmické agentury měl mít raketoplán dvoustupňovou konstrukci s tím, že by oba stupně využívaly kapalné pohonné látky a byly použitelné opakovaně. Jenže zmíněnou koncepci Kongres zamítl jako příliš nákladnou, a tak bylo potřeba hledat levnější řešení.


Prohlédněte si celý časopis. Klepněte na stránku a listujte!

Finální verzi systému tvořila dvojice opakovaně použitelných pomocných motorů SRB neboli Solid Rocket Booster na kapalné palivo, jednorázová hlavní nádrž ET, tj. External Tank, a orbitální stroj. Poté se však objevil výpočet, podle nějž by použití pomocných motorů na tuhá paliva ušetřilo při vývoji asi 800 milionů dolarů ze zhruba pětimiliardového rozpočtu. A to bylo lákadlo, kterému se nedalo odolat.

Využití pohonu na tuhá paliva v pilotovaných letech přitom čelilo časté kritice, protože tyto motory nelze vypnout ani není možné regulovat jejich tah. Za normálních okolností to nevadilo, problém ovšem nastal v případě anomálií, kdy bylo třeba reagovat operativně – například pokud by bylo nutné evakuovat posádku z raketoplánu, který při prvních expedicích disponoval katapultovacími křesly. Trefně to vystihl astronaut Jack Lousma, jenž letěl na třetí zkušební misi Columbia STS-3 v březnu 1982: „Nedovedu si představit sílu, která by mě přinutila použít katapultovací křeslo za chodu pomocných motorů. Pokud bych se z raketoplánu vystřelil, proletěl bych hned vzápětí plameny o teplotě několika tisíc stupňů Celsia.“

Neskladné motory

Každopádně rozhodnutí padlo, byl tu však další problém, konkrétně manipulace s pomocnými motory. Byly relativně velké – na délku měřily 45,5 m a v průměru 3,7 m –, ale především byly hmotné: Prázdné vážily 102,6 t, plné pak 589 t, a představovaly tedy náklad, který se nesmírně špatně přepravoval.

Proto se měly vyrábět z několika segmentů, jež by se spojily až na místě startu. Často se kritizuje, že zakázku získala firma Thiokol z Utahu, sídlící na opačném konci USA, než se nacházel hlavní floridský kosmodrom. Pravdou však je, že i kdyby továrna stála v blízkosti rampy, manipulace s dlouhým, těžkým a především nebezpečným motorem by nebyla o moc jednodušší. Proto se zmíněné řešení „skládat na místě“ jevilo svým způsobem jako správné, pomineme-li otázku, zda bylo vhodné vsadit právě na motory s tuhým palivem.

Motor SRB sestával z pěti segmentů a každý spoj mezi nimi tvořilo 177 čepů a dva tzv. o-kroužky. Jednalo se o těsnicí kroužky, které měly zajistit, že nebudou žhavé plyny z motorů těmito spoji unikat. Kroužky byly pružné a pod tlakem vznikajícím při zážehu motorů měly utěsnit spáru mezi jednotlivými segmenty. (Po zkáze Challengeru přibyl ještě třetí o-kroužek a konstrukce spoje se dočkala kompletního přepracování.)

Celý článek najdete v aktuálním vydání Tajemství vesmíru 1/2016