Zázraky medicíny 7-8/2016: Jan Pirk – Nakolik je infarkt stále smrtelnou diagnózou?

Co v minulosti nebylo možné zachránit, zatímco dnes už to možné je?

Pacienti s chronickým srdečním selháním, kteří se dřív nedočkali transplantace srdce, prostě zemřeli. Dnes máme mechanické srdeční podpory, takzvaná umělá srdce. Pacienta připojíme na umělé srdce a on se transplantace v klidu dočká.

Prohlédněte si celý časopis. Klepněte na stránku a listujte!

Co přesně si mám představit pod chronickým srdečním selháním?

To znamená, že srdíčko chřadne. Dřív, před desítkami let, zemřelo na první infarkt myokardu šedesát procent lidí. Dnes je to kolem dvou procent. Ti lidé přežijí díky moderní léčbě druhý i třetí infarkt, ale čerpací schopnost srdíčka postupně klesá. Když se pak dostane pod třicet procent normálu, nestačí nárokům organismu. Tomu se říká chronická srdeční nedostatečnost. Srdíčko nestačí na to, co potřebují játra, ledviny, svaly, mozek a tak dál. Až nakonec přestane čerpat úplně. A buď je možné ho transplantovat, nebo pacienty připojíme na umělé srdce a oni mohou na transplantaci léta čekat.

Na transplantaci srdce je samozřejmě víc čekatelů než dárců. Je nějaká možnost pěstování orgánů?

Jedinou reálnou možností, co se týče srdce, jsou mechanické srdeční podpory. Všechno ostatní je ve fázi laboratorního výzkumu. Je třeba vyřešit poslední věc – aby se to celé zašilo do pacienta. Aby baterka nebyla vně. Až se vyřeší tohle, bude se to našívat jako kardiostimulátor.

Pacienti dnes na tomto zařízení fungují už třeba dvanáct let. Nesmějí se koupat, protože je to elektrické zařízení a baterky jsou venku, ale mohou se sprchovat, existuje na to speciální obal. Jde o jejich jediné omezení. Měli jsme pacienty, kteří s tím studovali vysokou školu, velvyslance jedné velké asijské země, který řídil vyslanectví, pacienta, co jezdil na motorce. Pokud člověka s umělým srdcem potkáte na ulici, nepoznáte to.

Troufl byste si předpovědět, jaké dnes neřešitelné situace bude možné řešit v blízké budoucnosti?

Já myslím, že do pěti, deseti let se budou tato čerpadla našívat běžně dovnitř do těla. Dnes už je možné dobíjet baterie indukcí na čtyři metry. Ta baterie však musí být dostatečně malá a s velkou kapacitou, aby se do těla vešla a vydržela hodně cyklů vybití a nabití, aby se třeba nemusela každý rok měnit.

Celý rozhovor s Janem Pirkem a spoustu dalších zajímavých článků najdete v novém magazínu Zázraky medicíny 7-8/2016