Radost z poznání
Živá historie 9/2015: Deník Fridricha Donína ze 17. stol. jako dárek!
![Živá historie 9/2015](https://www.epublishing.cz/sites/default/files/styles/ikona_clanku/public/ikonky/2015/09/zh-15-09-titul-212web.jpg?itok=1VTyi5Ih)
Protože je léto primárně čas dovolené a cestování, připravili jsme pro vás na jeho závěr ukázku z cestovního deníku deníku šlechtice Fridricha z Donína jako malé nahlédnutí do duše člověka, jenž putoval místy Evropanům dobře známým před celými čtyřmi sty lety. Jak vypadala? Co dávného cestovatele zaujalo?
![](/sites/default/files/listovacky/Historie/2015-09/ZH_2015_09_001.jpg)
Shodou okolností jsem se nedávno ocitla na místech, která v Donínově deníku patří k nejpozoruhodnějším a přitom se dnes neřadí k prvořadým turistickým cílům – nacházejí se v okolí Neapole, jež je snad zajímavější než metropole sama, a leží na druhé straně města než Pompeje, které v Donínově době ještě tiše spaly pod zemí. Je to Cuma a Pozzuoli. Z antických chrámů v Cumě, která vznikla jako jedna z nejstarších řeckých kolonií v Itálii, příliš nezůstalo, a za pozornost tu stojí především jeskyně, pokládaná některými odborníky za věštírnu Kumánské sibyly. V průvodci se dočtete, že magický prostor objevil roku 1932 archeolog Amedeo Maiuri, protože místo poté, co Cuma byla ve 13. století vylidněna, zůstalo opuštěno. Ne však zapomenuto, jak dokládá i náš cestopis.
Podobně Solfatara a Flegrejská pole (Pliniovo Forum Vulcani) v Pozzuoli se sírovými homolemi, unikající párou a bublajícím bahnem patřily k oblíbeným zastávkám na kavalírské cestě a dodnes přitahují turisty. Přiznám se ale, že vchod do pekla v jezeře Averno jsem při vší snaze neuzřela, takže platnost staré výpovědi nemůžu potvrdit ani vyvrátit, a psí jeskyňku plnou oxidu uhličitého, jehož účinky Donín zábavně popisuje, jsem se neodvážila na vlastní kůži vyzkoušet a mohu vám tedy bez úhony popřát příjemný závěr léta!
Andrea Poláčková, šéfredaktorka